Objednávka představení

Délka představení s přestávkou
cca 2 hodiny 20 minut

Ve spolupráci s Divadlem ABC.
Premiéra v březnu 2015

 

 

Renato Giordano a Rodolfo Sonego

VÍM, ŽE VÍŠ, ŽE VÍM...

hořko-sladká komedie o tom, jak si udržet živé manželství

česká premiéra fotogalerie

osoby a obsazení

Livia Bonettiová Simona Stašová
Fabio Bonetti Michal Dlouhý
Veronika Bonettiová, jejich dcera Andrea Daňková
Cavalli, soukromý detektiv Vasil Fridrich nebo Petr Vančura

Ve filmových dotáčkách hrají
Barbora Poláková, Ernesto Čekan, aj.

Hlasy z rádia Jaroslav Vlach a Jan Szymik

Filmové dotáčky
Kamera Khalil Baalbaki
střih Radomír Šafr

Režie a úprava Vladimír Strnisko

Překlad Karina Havlů
Scéna a kostýmy Michaela Červenková
Maskérka Eva Hrušková
Kostymérka Radka Šedová
Technická spolupráce Lubomír Loubal, Jiří Beneš, Aleš Hanzlíček, Petr Mrázek, Václav Skalník

produkce
Agentura HARLEKÝN s.r.o.
Jana Hanzlíčková

Kde toto představení uvádíme:
4. 12. KOLÍN Divadlo; 10. 12. MLADÁ BOLESLAV Divadlo; 11. 12. DOLNÍ BENEŠOV; 12. 12. HAVÍŘOV Dům kultury; 13. 12. PŘEROV Městský dům; 22. 1. VYŠKOV Besední dům; 23. 1. KARVINÁ MDK; 24. 1. HAVÍŘOV Kulturní dům; 25. 1. OSTRAVA Akord; 15. 2. MARIÁNSKÉ LÁZNĚ Divadlo ; 16. 2. DAČICE; 17. 2. HAVLÍČKŮV BROD

Podrobnosti viz Program.

 



Nezdá se vám, že pořád víc víme všichni všechno? Žena a muž. Jeden z našich světů.
Komedie překvapení, zvratů, krásných lží, bouřlivých scén i italského humoru.
Hra, ve které se snoubí všechno, co v dobré komedii nesmí chybět.

                                                                                               Vladimír Strnisko




Rodinný život manželů Bonettiových a jejich dospívající dcery se pohybuje zdánlivě v každodenní jednotvárnosti. Fabio věnuje většinu svého času práci v bance a koukání na fotbalové zápasy v televizi. Jednoho dne zjistí, že jeho rodina byla omylem sledována a filmována soukromým detektivem místo sousedky známého politika. Manžel se tím náramně baví a vše vypráví své ženě. Ta se zdá být naopak velmi znepokojená. Co se skrývá pod pokličkou zdánlivě všedních dní manželského páru?

Mnoho všelijakých drobných tajemství, která vedou k nedorozumění a vzájemnému odcizení. Vědět, znamená pochopit a pochopit dává šanci napravit. Zdá se to jednoduché? Jenomže ve světě, kde se při prvním náznaku bolesti, nesnází a nepohody rovnou bere do zaječích, kde se vztahy rozpadají jak na běžícím pásu bez jakéhokoli pokusu o nápravu či změnu, natož pak nějaké sebezpytování, je tahle několik desetiletí stará komedie vítaným připomenutím hodnot, které považujeme za ztracené.

Stejnojmenný slavný film natočili v roce 1982 Alberto Sordi a Monica Vittiová v hlavních rolích  a Sordi se ujal i úlohy režiséra. Na divadelních prknech byla hra poprvé uvedena v Římě v roce 2012 v úpravě a režii Renata Giordana, který se zároveň zhostil role soukromého detektiva.

 


Tiskové foto a plakát ke stažení (další foto na požádání zašleme)

 

foto: Alena Hrbková a Lenka Hatašová

 

Simona Stašová
NĚJAKÉ TO TAJEMSTVÍČKO JE V ŽIVOTĚ PARTNERŮ ZAPOTŘEBÍ

Jak vybíráte nové tituly pro své produkce, u nichž se počítá s tím, že budou
kočovat?

Dnes už si vybírám zajímavé hluboké tragikomedie, na které bych já sama chtěla jít
do divadla. Za vrchol své kariéry považuji svobodu v rozhodování o tom, v čem budu
hrát a s kým. Každá divadelní inscenace je pro mě kus mého života, proto si pečlivě
vybírám a proto jsem vděčná za takové partnery, jakými jsou Olda Vízner,
Petr Nárožný, Sváťa Skopal a teď nejnověji Michal Dlouhý, kteří se mnou ty mé
divadelní káry táhnou, rádi a skvěle. A to, že všechna svá představení hraju jak v Praze,
tak na zájezdech, je moje svobodná volba. Je to můj způsob života, který mně vyhovuje.
A je báječné, že vyhovuje i mým divadelním partnerům.

Je to náhoda, nebo záměr, že si pro sebe vybíráte zrovna hrdinky„italského
temperamentu“?

Ne, to není náhoda. Mám už na repertoáru třetí italskou komedii. A vzhledem k tomu,
že jsem schopná si hru přečíst v originále, tak taky umím okamžitě vycítit, zda se
bude líbit publiku. Jestli má humor a jestli má takzvaně „maso na kosti“, jestli je
o čem hrát. Snažím se přitáhnout do Čech kousek italské kultury a kus toho italského
temperamentu, který je mi tak vlastní a který mám vysloveně pod kůží od mládí.
Italský temperament je moje přirozenost.

Pravda a lež ve vztahu – to je také jedno z témat nové komedie.
Ale existuje vůbec jednoznačná pravda? Je naprostá otevřenost ve vztahu
tím, co jej dokáže udržet? Respektive existuje lež, která může vztah naopak
upevnit?

Pravda je někdy vražedná a lež má krátké nohy. Takže dnes po všech zkušenostech
bych řekla, že nějaké to tajemstvíčko je v životě partnerů zapotřebí. Ale na tajemství
musí být člověk silný sám v sobě. Tajemství se vždycky vyvalí v emoci. Proto je dobré
do deseti počítat, než nějakou tu svou zaručenou pravdu řeknu. Lež je zrada a je
nechutná, ale pravda může tomu druhému velmi ublížit. Silní lidé mají vždy nějaké
to tajemství a vztah dvou lidí pak drží. V naší kouzelné hře, která má právě tu silnou
zbraň, jakou je humor, se lež stává lechtivou, dojemnou a pravda, která vyjde najevo,
je vlastně osvobozující. V naší hře hrají velikou roli ty nádherné usmiřovačky.

 

Michal Dlouhý
KOŘENÍM VZTAHU JE TOLERANCE, ÚCTA A HUMOR

Vzpomínáte, jak jste před lety hrál se Simonou Stašovou v Činoherním klubu?

Ano, na to člověk nemůže zapomenout. Přesně, na Simonu se nedá zapomenout!
Takže vzpomínám strašně rád. Měli jsme možnost potkat se ve dvou věcech – Zabiják
Joe a Labichova komedie Nejšťastnější ze tří. To byly dvě věci, které jsme společně
dělali v Činoheráku, než tam naše skupina, včetně režiséra Strniska, který s námi
pracoval, skončila. A pak jsme se asi pět šest let naháněli. Simča vždycky objevila
nějaký titul, který budeme dělat, a pak to po nějaké době přehodnotila, že je na to
stará a netroufá si. Teď konečně, když jsem dozrál já, přišla chvíle, kdy to skousla.
Tak doufám, že snad bude spokojená...

Co je podle vás nejdůležitější pro soužití dvou lidí?

Právě ta vzácnost je vlastně dobrá. Když se rozhlédnete po okolí, tak u lidí, kteří
jsou hodně vytížení, vztahy většinou drží a klape jim to. Ale samozřejmě, takovým
kořením vztahu je tolerance, úcta a humor. Je dobré, když partneři mají společný
humor a společné koníčky, zkrátka něco, co je oba baví.

Pravda a lež ve vztahu – také jedno z témat nové komedie. Je lepší
říkat všechno, nebo si spíš ponechat nějaké tajemství?

Ono k tomu koření vztahu patří i kompromis – a ten v sobě skrývá třeba i milosrdnou
lež nebo nevyřčení pravdy. Někdy je dobré nepojmenovávat věci naplno, protože se
pak můžou interpretovat jakkoli. Jakoukoliv pravdu a jakoukoliv lež můžete vykládat
i obráceně. A i když se člověk pravdu dozvědět chce, nemusí ji nutně znát celou. Někdy
je rozumné ustoupit, i když je to taky umění.

 


 

Řím

Komedie “Vím, že víš, že vím...” vyžaduje na jevišti i filmové dotáčky, kde
hlavní roli hraje červený FIAT 500 a v něm Livie Bonettiová, což jsem já.  
Nebudu prozrazovat proč, protože bych musela prozradit děj. Tato komedie se
odehrává v Římě, a tak jsme si pro autentický pocit diváka zajeli natočit právě
tyto záběry přímo do Říma. Zažili jsme za ty tři dny spoustu srandy.

Třeba před Vatikán se samozřejmě nesmí, ale ti jejich Carabinieri, když viděli,
že filmujeme, tak nám sami rozháněli čumily, abychom je neměli v záběru.
Tohle se opravdu může stát jen v tom “věčném městě” v Římě. Chtěla bych
tady poděkovat svému divadelnímu parťákovi Michalovi Dlouhému, že mu
vůbec nevadí, že je o čtrnáct let mladší než já a s takovou chutí hraje žárlivce.
Michale, budu se snažit udržovat v tom chátrání ten tvůj objekt na žárlení.

více

Simona Stašová

 


 

Prof. VLADIMÍR STRNISKO

Režisér, dramaturg, pedagog se narodil 19. 5. 1938 v Martine na Slovensku.

Jeden ze zakladatelů slovenské alternativní divadelní scény - Divadla na Korze, které vzniklo
v roce 1968. Byl jejím prvním uměleckým šéfem a za tři roky svého působení zde zinscenoval
pět titulů (Cekání na Godota, Můj ubohý Marat a další). V roce 1976 se Vladimír Strnisko
představil na jevišti Nové scény v Bratislavě se slavnou inscenací Goethova dramatu Clavio.
Spolupracoval zde s generačně i názorově spřízněnými herci (např. Martin Huba, Marián
Labuda, Magda Vášaryová, Stanislav Dančiak). Na jevišti se snažil prostřednictvím divadelního textu a herce o „setkání s divákem vedoucí k očistě“, šlo mu o vzájemné porozumění mezi divákem a hercem. Už od prvních režií na bratislavské Nové Scéně projevoval náročný postoj ke slovu, obrazu a herci. Východiskem jeho práce je precizní dramaturgicko-režisérský přístup. Většinou si text přizpůsobuje (často v překladu) potřebám své režijní koncepce. Výsledný tvar inscenace je vždy dynamický, herecké akce jsou výsledkem jeho jemné analytické práce. Strnisko spolu s tamním dramaturgem Martinem Porubjakem nazvali tento svůj inscenační styl „groteskním realismem“, ačkoliv se při formulování záměrů divadla bránili k příklonu k vyhraněné estetice nebo přesně vymezenému programu. Jejich krédem se nakonec stala „autentická osobnostní interpretace“.

Vladimír Strnisko patří k předním osobnostem současného slovenského divadla. V druhé polovině 80. let působil jako hostující režisér v pražském Národním divadle, v 90. letech v Divadle na Vinohradech a v roce 1993 se stal uměleckým šéfem  pražského Činoherního klubu.

 

Mgr. KARINA HAVLŮ

Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a absolvovala  mimořádné studium
filmové a televizní produkce na FAMU. Řadu let je činná jako překladatelka z anglického
a italského jazyka. Překládá knihy pro dospělé i pro děti a divadelní hry amerických
a italských dramatiků, např. Neila Simona (Jakeovy ženy), Alessandra Baricca
(Novecento – za  titulní roli v inscenaci této hry získal David Prachař Cenu Thálie)
nebo Murraye Schisgala (Jako jedna rodina), z italštiny přeložila úspěšnou hru Diega Ruize
a Fiony Bettaniniové Bez předsudků, která se už téměř deset let hraje v pražském Divadle Kalich.
Z knižní tvorby se soustředila zejména na životopisy světoznámých osobností, jmenujme
např. životopis Sophie Lorenové (Ženy a krása), paměti Fabrizia Ciana,vnuka Benita Mussoliniho
(Můj dědeček Mussolini), biografii Toma Hankse (Cesta ke slávě) či autobiografii
Claudie Cardinalové (Já, Claudia, ty, Claudie). Jako novinářka také spolupracuje s různými
časopisy, deníky a s rozhlasem. Kromě překládání se věnuje i kulinářství, vydala už okolo
30 knih s kuchařskou tematikou. Řadu let žila v Římě a dodnes tam často pobývá.

 

 

na začátek stránky