Eduardo Rovner

VRÁTILA SE JEDNOU V NOCI

Brilantně napsaná komedie úspěšně obletěla celý svět
a dočkala se mnoha prestižních ocenění.

Převzaté představení z Divadla na Vinohradech v Praze

fotogalerie

videoukázky


Délka představení s přestávkou cca 2 hodiny 15 minut

Premiéra 13. 1. 2010

 

Objednávka představení

osoby a obsazení

Manuel, pedikér, příležitostný trumpetista Václav Vydra
Fanny, jeho zesnulá matka Libuše Švormová
Dolly, jeho snoubenka a spoluhráčka, zpěvačka Jana Malá
Anibal, majitel baru, Manuelův spoluhráč, pianista Libor Hruška
Julio, Manuelův spoluhráč, basista Martin Zahálka
Perla, umrlá, sousedka Fanny ze hřbitova Marcela Peňázová nebo Kateřina Seidlová
Salo, umrlec, soused ze hřbitova a obdivovatel Fanny Ladislav Trojan nebo Miloš Hlavica
Jeremias, umrlec, soused Fanny ze hřbitova sborista
Vysmátý Jorge, umrlec, soused Fanny ze hřbitova sborista

Režie Radovan Lipus

Překlad Ivory Rodriguez
Hudba David Noll
Scéna David Bazika
Kostýmy Eva Kotková
Dramaturgie a úprava Marek Pivovar
Rekvizity a kostýmová spolupráce Helena Konarovská
Technická spolupráce Jiří Beneš, Aleš Hanzlíček, Václav Skalník, Luboš Loubal

produkce
Agentura HARLEKÝN s.r.o.
Jana Hanzlíčková

Kde toto představení uvádíme:
20. 10. DIVADLO U HASIČŮ Praha; 20. 10. Divadlo U Hasičů Praha; 11. 11. BÍLINA KC Kaskáda; 14. 11. KAMENICKÝ ŠENOV KD; 16. 11. DIVADLO BEZ ZÁBRADLÍ Praha

Podrobnosti viz Program.

Maminko, budu se ženit

Starý mládenec Manuel pravidelně chodí ke hrobu své maminky, povídá si s ní a každý týden jí vypráví,
co nového se mu přihodilo. Skutečnost si lehce přibarvuje, některé věci raději zamlčí, jenom aby se matce jevil v lepším světle. Když jí jednoho dne oznámí, že se konečně chystá oženit, očekává ho po návratu domů
neuvěřitelné překvapení.

Jeho matka Fanny po deseti letech „odpočinku v pokoji“ vstane z hrobu, aby na situaci osobně dohlédla
a nevěstu si proklepla. Energická žena se tak znovu začne plést do života svého dospělého syna.
Protože maminky jsou tu od toho, aby svým dětem pomáhaly ukazovat správnou cestu.

Eduardo Rovner ve své komedii Vrátila se jednou v noci neopakovatelným způsobem vystihuje důležitost přátelství i lásky. V příběhu s lehkostí přechází ze "záhrobního" do skutečného života. Autor otvírá matce Fanny hřbitovní branku pomyslným klíčem a propouští ji do světa živých.

Svým laskavým pohledem na svět lidí a jejich směšné starosti získala hra přízeň diváků všude, kde byla uváděna. Od světové premiéry v uruguayském Montevideu byla hrána v Argentině, na Kubě, v Mexiku, USA, Izraeli, Finsku, Španělsku a Francii. Hra byla také několikrát oceněna. Nejprestižnější cenu Casa de las América jí udělila nadace zemí Latinské Ameriky. Předsedou poroty byl světově proslulý kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez.

V některých zemích Jižní Ameriky není svět živých a mrtvých oddělen tak přísně, jako je tomu u nás.
Příbuzní se na hrobech svých předků setkávají, pořádají pikniky, vesele rozprávějí, hodují a také svým mrtvým vyprávějí vše, co prožívají. Podobně tomu tak je i u našeho hlavního hrdiny Manuela.

Eduardo Rovner:
Měli bychom zůstat v kontaktu se svými živými mrtvými

Eduardo RovnerEduardo Rovner je významný argentinský dramatik, divadelní režisér a držitel mnoha prestižních ocenění (New Yorská ACE, Uruguayská cena Florencio, Cena Casa de las Américas,
Cena města Buenos Aires aj.). Jeho aktivity zasahují i do praktického divadelnictví, akademické a vědecké činnosti a kulturního života Buenos Aires. Je autorem více než tří desítek divadelních her, které jsou uváděny po celém světě (například Vrátila se jednou v noci (Volvió una noche, uváděna též v divadlech v České republice), Sblížené duše (Almas gemelas), Společnost (Compañía), Má vzdálená země (Lejana tierra mía), Teodoro a měsíc (Teodoro y la luna), Bílá moucha (La mosca blanca). Ve hře Vrátila se jednou v noci dal mnoha lidem naději, když s ní přišel až po skončení diktatury, během níž zahynulo mnoho lidí, že můžeme zůstat v kontaktu se svými živými mrtvými, kteří stále patří do našeho života.

Byl jste spokojen s vinohradskou inscenací?
Líbila se mi ostravská inscenace a líbí se mi i vinohradská. Je zvláštní slyšet svou hru v češtině. Vrací mě to k mým rodičům, kteří pocházeli z Moldávie. Mám pocit, jako bych se zase ocitl na rodinné sešlosti, kde se mísí humor, cit a filozofické úvahy.

Proč a jak jste napsal hru Vrátila se jednou v noci?
Začal jsem ji psát v polovině 80. let a dokončil ji až po osmi letech. Mezi tím jsem napsal jinou hru, ale k této jsem se vracel. Záleželo mi na ní, neustále jsem ji chtěl vylepšovat. V té době se mi nedařilo nejlépe a já jsem ze všeho obviňoval svou matku, která byla již deset let po smrti. Kladl jsem jí za vinu neúspěchy u žen - v té době jsem se rozváděl - i v práci. Jednou se mi matčin obraz zjevil na stěně. Podívala se na mě a řekla: Proč mě pořád ze všeho obviňuješ? Nech mě už konečně odpočívat v pokoji. A já jsem měl téma pro svou hru.

V dílech tzv. magického realismu, především u Gabriela Márqueze, ale i ve vaší hře, čtu myšlenku, že se svými blízkými si nejlépe rozumíme, až když od nás odejdou...
Ano, o tom nepochybně moje hra je. Ale tato skutečnost má osobní a společenský aspekt. Z osobního hlediska mě hra opravdu přivedla k hlubšímu porozumění matce. Z hlediska společenského šlo o to, že po skončení diktatury, během níž zahynulo mnoho lidí, jsem chtěl dát lidem naději, že mohou zůstat v kontaktu se svými živými mrtvými, že tito lidé patří do našeho života. Moje hra měla premiéru v New Yorku měsíc po tragickém 11. září a mnozí diváci z ní odcházeli s uklidňujícím vědomím, že jejich mrtvým se daří dobře, protože mají svůj vlastní život.
Význam, který dílu dává konkrétní společenský kontext, je důležitý.

Uvažoval jste o tom, co by vaší hře řekla vaše matka? Neptal jste se jí - aspoň v duchu - na názor?
Chcete mě rozplakat? Já se dojmu snadno. Moje matka je už mnoho let mrtvá. Nevím, co by tomu řekla.
Ale tato hra přispěla k tomu, že jsem se s matkou usmířil.

Režisér Radovan Lipus

Nejdříve jste nastudoval hru Vrátila se jednou v noci pro Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě a poté pro Divadlo na Vinohradech. Jaká to byla pro Vás zkušenost?
„Nechali jsme si udělat překlad a věděl jsem hned, že tu hru chci nastudovat. Spojuje v sobě totiž s latinskoamerickou lehkostí ironii a přízemní a banální témata s tématy hlubšími, až zásadními. Už zápletka – vstup mrtvé matky do děje jenom kvůli takové „hlouposti,“ jako je poznat snachu – mně přišla originální a půvabná. Je to přece nový pohled na svět, kterým se říká, že smrtí nic nekončí, smrt je jen další fází naší kontinuální existence. Člověk se po smrti nedostává do stavů oduševnělosti, zmoudření, jak o tom mluví některá náboženství, naopak, zachovává si všechny své nejapnosti, malichernosti, nedostatky a předsudky. Ale zároveň si mrtví zachovávají schopnost milovat, což dokazuje sama postava matky, která se po smrti zamiluje do Salomona. Může se zdát, že jde o drobné bonmoty typu: „Pojď, máme celou smrt před sebou,“ nebo „ Je třeba zemřít a nechat žít“, ovšem všechno to má svůj přesah, celý děj směřuje, nebojím se použít toho slova, až k jakési katarzi, smíření skrze odpuštění, a to jsou témata, která mohou člověka očišťovat a vzrušovat.“
Práce na představení byla zajímavá od překladu, který udělal Ivory Rodrigez, až po osobní setkání s Eduardo Rovnerem. Ten přiletěl na premiéru, na níž se setkal s argentinským velvyslancem. Zároveň ale mluvil i o tom, že přiletěl, aby navštívil rodiště a hrob svých předků, který je prý od Ostravy kousek – v Kišiněvě. Kišiněv je na mapě, aspoň z Buenos Aires, opravdu kousek. I to je jiná, zajímavá optika.

Jaká byla reakce autora?
Na konci byl upřímně dojatý. Tvrdil dokonce, že jde o jedno z nejzajímavějších zpracování, která viděl. Vrátila se jednou v noci se hrálo v Los Angeles, v Tel Avivu, New Yorku, v Helsinkách a Rovner je známý tím, že často na premiéry jezdí, tak nevím, jestli je tak dobrý „herec“, nebo to myslel vážně. Mně se zdálo, že byl skutečně spokojený.

Radovan LipusRadovan Lipus se narodil 12.6.1966 v Třinci. V roce 1984 absolvoval gymnázium. V letech 1984 - 86 studoval na filosofické fakultě University Palackého v Olomouci. Od roku 1986 studoval na pražské DAMU na katedře činoherní režie a dramaturgie u prof. Jaroslava Vostrého a Ladislava Vymětala. První angažmá získal v Činoherním klubu Praha v roce 1991. Od roku 1992 je režisérem činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. (Více než čtyřicet divadelních režií tu i onde.) Od roku 1994 až do současnosti je na repertoáru Komorní scény Aréna, od roku 2008 režisérem Śvandova divadla. Autor projektu Šumná města, scenárista a režisér. Je otcem sedmileté Anežky a tříletých dvojčat Štěpána a Barbory. Žena Rajka to zatím všechno trpělivě snáší.

Argentinské tango

má v naší hře dosti důležitou úlohu, nebude tedy od věci vědět něco o jeho historii. Začíná na počátku devadesátých let devatenáctého století, kdy do Buenos Aires připlouvají miliony emigrantů z Evropy. Právě oni, ve spojení s bývalými černošskými otroky a indiány, mají na vzniku tanga zásadní podíl. A tak se v tangu odrážejí vlivy španělsko-kubánské habanery, andaluských rytmů, polky, mazurky, waltzu a indiánských rytmů. Zpočátku bylo tango jen instrumentální, hrané na kytaru, housle a flétnu, tu ovšem brzy nahradil nástroj pro tento tanec typický - bandoneon. Tango znělo tam, kam se chodili bavit především přístavní dělníci - ano, byly to nevěstince. Tanec také věrně odráží atmosféru podniku: svádění, boj o přízeň ženy, vztah zákazníka a prostitutky. (Nedivme se tedy, že Manuelově matce není jeho záliba příliš pochuti.) Byl to tanec velice energický až divoký, zkrátka vřely v něm vášně. Ale později, jak přistěhovalci zjišťovali, že jejich život nebude o mnoho snazší než doma, se i tango zklidňuje, stává se melancholickým, zpívá se o ztracené lásce či zemřelém příteli, ale také o matce...

Do vyšší společnosti se tento tanec dostává na počátku dvacátého století, stejně jako naše polka má velký úspěch v Paříži a stejně jako ona se tango vrací zpět do „vlasti“ přetvořeno k nepoznání. Podle místa, kde se začíná tancovat, se mu říká „tango de salón“ - jde o pohyb kultivovaný a důstojný, jak ho pěstují vyšší kruhy. Divoká a kultivovaná taneční forma se k sobě začaly postupně přibližovat a tango se stalo přijatelným tancem pro většinu společnosti. Ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století už ho hrají velké orchestry po celém světě. I když v letech padesátých se zdálo, že rokenrol a další novinky tango pošlou do zapomnění, nestalo se tak - tango zažilo v osmdesátých letech své znovuzrození a hraje i tančí se stále dál.

na začátek stránky