NEBYLA TO PÁTÁ, BYLA TO DEVÁTÁ Aldo Nicolaj

Novinky
NEBYLA TO PÁTÁ, BYLA TO DEVÁTÁ

Délka představení
cca 110 minut bez přestávky

Premiéra 25. 5. 2005

harlekyn-agentura

Manželský trojúhelník s řešením vskutku originálním.

Osoby a obsazení

Prokop Josef Carda
Eva Jana Švandová
Mario Rudolf Hrušínský

Režie Jiří Menzel

Překlad Jan Makarius
Kostýmy Dana Pichová
Scéna Miloš Ditrich
Technická spolupráce Luboš Loubal, Petr Mrázek, Sebastian Ečer
Kostýmy  Helena Konarovská 


 

 

 

 

 

 


Přilepí se na vás vdaná ženská, organizuje vám život a a nakonec rafinovaně plánuje věci,
až mrazí v zádech. Ale může to dopadnout i šťastně. A to právě autor moc dobře vymyslel.

Komedie je skvělá již svým námětem a dokonalá díky mistrným dialogům.
Snad jen, že povážlivé řešení manželského trojúhelníku, kde humor se stává černým,
rozhodně není pro diváky návodem po odchodu z divadla k napodobení.

 

Věčný manželský trojúhelník

Jsou-li dva, může se zrodit láska. Vstoupí-li mezi ně třetí, vznikne drama. Vážné nebo směšné, často obojí, střídavě i současně. Bylo-li nejčastějším námětem staré komedie namlouvání s překážkami, nejčastějším námětem měštácké komedie (od jejich výšin až po pokleslý "bulvár") se stává manželská nevěra a nejčastějším situačním schématem trojúhelník. Častým používáním se ovšem trojúhelník opotřeboval a jeho současným autorským uživatelům nezbývá než pracně hledat jeho dosud nevyčerpané možnosti.

Italskému dramatikovi Aldovi Nicolajovi se v komedii Nebyla to Pátá, byla to Devátá (rozuměj: nikoli Beethovenova "Osudová" symfonie, ale poslední "Devátá" s Ódou na radost) podařilo objevit možnost vskutku originální, ba senzační. Říci jakou, zde nelze (jako se u detektivky nesluší prozradit, že vrahem je zahradník).

 

Rád chodím do divadla

a nerad z něj odcházím s prázdnou hlavou a s pocitem deprese. Proto se jako režisér nejradši věnuji tomu, čemu se říká „bulvár“. Tento termín má pro některé lidi pejorativní význam, pro mne však ne. Mám za to, že humor je nejlepší cestou k poznávání a komedie je tou nejlepší cestou k poznávání toho, jací lidé jsme. Musí to být ovšem komedie dobře udělaná, která není napsaná a hraná jen pro pustou švandu. Hra, ve které jsou postavy přirozené, lidsky pochopitelné, divákovi blízké. Hra, ve které nejsou komické figury, komické jsou jen situace, ve kterých se ocitají normální, nám příbuzní lidé. To je pro mne ten správný bulvár. Divadlo bez „velkých myšlenek“, o to blíž k poznání člověka.

Ostatně historie divadla mi v tom tak trochu dává za pravdu. Na příběhy a figurky Goldoniho her se můžeme dívat dodnes, protože už v době, kdy byly psány, byly živé a lidsky přirozené. Vedle Goldoniho existovala jistě spousta jiných vážnějších a uctívanějších autorů a co o nich dneska víme. Mám podezření, že u těch vážných her už sama ambice tlumočit vážnou myšlenku působí, že jejich postavy jsou často umělé a hra sama, ač v době svého vzniku významná, dříve či později časem vyčpí. To platí i o jiných, ve své době významných autorech, současnících Moliéra, Aristofana a dalších dodnes živých komediografů. Co o nich víme a které jejich vážné kusy potřebujeme dneska vidět? I mezi staršími filmy si raději vybereme veselohru, ve které jsou živí lidé, a vážné, ve své době uctívané filmy, nám s odstupem doby připadají umělé a dokonce i svou vážností často směšné.

A tak mi dovolte tuhle kacířskou úvahu: dovedu si představit, že za pár desítek let, ne-li dřív, se budou naši potomci raději dívat na hry autorů, na které se sice dnes intelektuální elita kouká skrz prsty, ale které o nás a o naší době vypoví víc, než dnešní uctívaná dramatika, což jsou podle mne jen většinou módní sondy do hlubin duše hajzlíků, gaunerů a úchyláků.

A rád bych dodal, že pro práci na téhle inscenaci mne (kromě toho, že mě taková hra baví) přitahovala i okolnost, že se při ní opět na nějakou chvilku setkám s těmi, se kterými jsem vždycky rád pracoval. S Janou Švandovou, Rudou Hrušínským (kdysi mladším) a Pepíkem Cardou.

Jiří Menzel

 

Ohlasy diváků a pořadatelů

Dobrý den. 

Posílám pár fotek ze včerejšího představení - Nebyla to Pátá, byla to Devátá - u nás v Březové. 

Bylo to moc fajn.

S pozdravem Michal Bedeč KD a MFC  Březová 28.10.2021

Datum 2. 5. 2013
Vážený pane Hanzlíčku, 
dovolte, abych Vám jménem Kulturního zařízení města Krupka, jménem diváků i jménem svým poděkoval za představení NEBYLA TO PÁTÁ, BYLA TO DEVÁTÁ, které 22. dubna 2013 připravila Vaše agentura. Představení mělo velký úspěch, sál Domu kultury byl zcela zaplněn. Diváci aplaudovali, herci byli  tak laskavi, že po představení rozdávali autogramy, atmosféra byla velmi příjemná a srdečná.

Je známo, že Vaše agentura produkuje kvalitní představení a budu se snažit ovlivnit výběr na druhé pololetí 2013 tak, abychom mohli některé z vašich představení v Krupce zase uvést. Děkuji za vynikající spolupráci.

S pozdravem
Ing. Vladimír Urban, KZMK program

Sent: Friday, October 15, 2010 1:32 AM
Subject: podakovanie

Dobry vecer,
Rada by som sa podakovala za herecky koncert a uzasny umelecky zazitok.
Predstavenie dnes v Bratislave, Nebyla to pátá .... bolo famózne.

Tešíme sa snáď čoskoro.
Gratulujem.
Ing. Dana Petrovska

Sent: Friday, April 27, 2007 12:51 PM
Subject: pozdrav 

Dobrý den!
Ještě jednou Vás zdravím z Dubňan. Představení se moc líbilo, fakturu jsme dnes uhradili. 
Jen jsem Vás chtěla poprosit - Opravte paní Švandové datum narození na Vašich internetových stránkách (stejně tomu nikdo nevěří). Ještě jednou díky!

S pozdravem Konečná Hana

 

KRAJANÉ V KANADĚ APLAUDOVALI NAŠIM HERCŮM

Komedie Nebyla to PÁTÁ, byla to DEVÁTÁ v režii Jiřího Menzela, s Rudolfem Hrušinským, Janou Švandovou a Josefem Cardou slavila na přelomu května a června 2011 velký úspěch u našich krajanů ve Vancouvru a v Torontu.

 

JEŠTĚ KE HŘE PRAŽSKÝCH UMĚLCŮ

úryvek z článku Zdeňka Smejkala, Nový domov č.12 – 23.6.2011, Kanada

Zhlédl jsem jedno ze tří vancouverských představení, která se na pozvání Divadla Za rohem realizovala v burnabském Studio Theatre v posledních dnech května. Ujasněme si nejdříve Menzlův tvůrčí typ a jeho výrok o bulváru, který specifikuje takto: „komedie je tou nejlepší cestou poznávání toho, jací lidé jsme. Musí to být ovšem komedie dobře udělaná, která není napsaná a hraná jen pro pustou švandu. Hra, ve které nejsou komické figury, komické jsou jen situace, ve kterých se ocitají normální, nám příbuzní lidé.“

Dějová osnova vychází z tradičního manželského trojúhelníku, jehož pojednání je však netradiční. 
Hybným motorem dramatické akce je Eva, ztělesněná Janou Švandovou. V jejím podání je to žena velmi pohledná (snad mohu prozradit, že herečka, jíž by nikdo nehádal něco přes šedesátku, se nerozpakuje ukázat se na jevišti v plavkách, aniž jí to sebemíň ubere na jejím ženském půvabu), žena, která to s „chlapáka všech kategorií setsakramentsky umí“ a o vraždě manžela hovoří lehkým konzervačním tónem jako o chlebě. Zásluhou Jany Švandové, která nám prezentuje Evu bez stínu megerovité pastoznosti, se tato postava dokonce vtírá do naší přízně.

Vztah mezi Evou a Mariem po sedmiletém manželství zcela vyčpěl. Rudolf Hrušínský vytvoří řadu postav a figurek takových i onakých, mezi nimi smolaře z Postřižin. V protikladu k němu - a už to ho kvalifikuje jako herecky typ transmutační – dal Mariovi podobu skoro intelektuála, který svou ženu dokonale zná a kritického stavu jejich manželství si je vědom. Sedm let v jejich věku – to není doba příliš vzdálená. Co bylo předtím a jak se dali dohromady – to si raději nedomýšlejme. Stejně jako okolnost, že na Mariovu nabídku rozvodu Eva nijak nereaguje. Mario přitom ve své bohorovnosti netuší, že se nad ním vznáší Damoklův meč.

Vztah Evy a Prokopa (Josef Carda) vyhrotil Nicolaj do krajnosti. Evinou zásluhou se Prokop dostane do nemocnice, ba i do vězení, a přesto se nechá omotat kolem jejího prstu. Carda dobře herecky vyhrál, jak vehementně se Prokop sblížení s Evou brání, a nějak nám vštěpuje i to, že v jeho věku je to možná poslední zvonění, kdy se může cítit pro ženy „neodolatelným“. A už docela nesměle se brání tomu, aby Evina manžela zabil (vždyť ho ani nezná) a nechá se zavléct do jejich bytu (aby ho tedy poznal). Tento dramatický náboj rozehrál Menzel s herci do všech komických efektů, které jejich zásluhou vyznívají jako „přirozené“.

Co nám tedy hra předkládá - jací jsme ? Eva (re)prezentuje bez zásadovou poživačnost, zahalenou do atraktivního zevnějšku a hravého jednání. Mario je všechápavý a vůči všemu tolerantní vzdělaný starý pán zavinutý do sebe; vtipně dovede odpálkovat útoky na svou ulitu, jinak se však na nic nezhrabe. Také Prokop má „vážné“ kulturní záliby, ty ho však zřejmě neuspokojují; ve svém „nebezpečném“ věku se proto celkem rád nechá strhnout k dobrodružství, z něhož pak bez vlastního přičinění šťastně vyklouzne. Takt můžeme chápat podtext hry, který si diváci nemusí uvědomovat, který však v té či oné míře podvědomě pociťují. A Menzel nám jej naservíroval ve velmi decentní poloze bez jakéhokoliv moralizování. Slupl jsme hru jako malinu.

 

Rudolf Hrušínský si při 100. repríze utahoval z hořící kuchyně

Švandová přivolala dým
Jana Švandová, Rudolf Hrušínský a Josef Carda se v divadle nadýchali kouře!

Při 100. repríze hry Nebyla to pátá, byla to devátá v Luhačovicích hořelo nejen ve scénáři. Zasahovat museli i skuteční požárníci. "Dobře, že ta stará kuchyň vyhořela. V té nové je radost pracovat," pronesla při jednom z výstupů Jana Švandová, která jako starostlivá milenka přišla svému milenci Pepovi uklidit. 
Posléze však nad Hrušínského a Cardu v Lázeňském divadle zničehonic dorazil dým. Hrušínský, coby Švandové manžel, se s ním však vyrovnal pohotově: "Asi vám zase hoří další kuchyň..." A diváci? "Ti se váleli smíchy nad vydařeným efektem, herci byli na jevišti sotva vidět, kouř se začal přesouvat i do publika. To už ale v zákulisí kmitali technici, hasiči a za provozu likvidovali čoudící reflektory," popsal neplánovanou příhodu Václav Hanzlíček, šéf produkční agentury Harlekýn. 
"Režisér Jiří Menzel by z nás měl radost. Vždycky mluvil o dýmovém efektu k té vyhořelé kuchyni. 
A konečně se nám to nechtěně podařilo," dodala Švandová.

Rudolf Hrušínský, Josef Carda a Jana Švandová řeší ve hře
NEBYLA TO PÁTÁ, BYLA TO DEVÁTÁ
manželský trojúhelník. Naposledy to rozjeli, až se kouřilo...

Dalibor Mácha (11. 7. 2007 Blesk)

 

Jana Švandová hraje prim a září jako Eva v ráji

Osudovou Pátou symfonii proměnili v Ódu na radost

Jiří Menzel má rád komedie a já mu nejenom proto rozumím. Po závažných, společensky exponovaných „cajtštycích“ za pár let většinou pes neštěkne. Poprask na laguně, Mandragora nebo Jepe z vršku jsou evergreeny, doufejme na věky. Jestli bude věčně zeleným kvítkem i Nebyla to Pátá, byla to Devátá Aldo Nicolaje, uvidí se.

Zbavit se manžela, nebo ženy?

V každém případě tento úsměvný bulvár o začátku a konci jednoho manželského trojúhelníku Menzel věnoval Agentuře Harlekýn Václava Hanzlíčka a Divadlu U hasičů, kde se v riskantním čase proti finále fotbalové Ligy mistrů uskutečnila v úterý premiéra.
„Byla to smůla, Jiří,“ telefonovali režisérovi po premiéře do Francie. „To víš, v Turecku na place Šmicer a Baroš. Nikdo se tady ani nesmál a lidi o přestávce hromadně utíkali,“ strašili ho. Umělce je třeba děsit, příště pracují ještě lépe. Na dálku Menzelovi samozřejmě lhali. Za jeho neúčast na premiéře. U hasičů bylo nabito k prasknutí a reakce publika byla přesná: Řehtalo se. Než v závěru všem černohumorně i zatrnulo.
A bylo proč. Ne každý to zažil. Přilepí se na vás ženská, která vás obtulí jako améba. Organizuje vám život, schlamstne vás pro sebe, nesnese nikoho kolem vás a nakonec si pro žití jenom vás dvou spolu až do smrti objedná i vraždu manžela, aby majetek nebylo třeba dělit. Ale může to dopadnout i šťastně. A to právě moc dobře vymyslel Nicolaj.
V agenturní produkci určené ke kočování po vlastech českých, a ta Hanzlíčkova patří k lepšímu, co Praha venkovu nabízí, neměl Menzel mnoho prostoru, aby vymýšlel složitá scénografická uskupení.

Carda Retarda a Hrušínský

Proměny prostoru z pláže na nemocnici, na vězení a obýváky odděluje od diváků jednoduchá, pomalovaná plenta. Dějí se s rychlostí spíše zatmívaček a prolínaček, které předcházely moderní filmový střih.
Trojice aktérů na jevišti je boží. Josef Carda jako Prokop zůstal věrný nováckému přízvisku Retarda, protože proti milostným atakům Evy je zcela bezmocný. Rudolf Hrušínský coby manžel Mario drží nad milostnými výstřelky ženy bohorovný nadhled, neboť pro jeho postavu jsou vysvobozením.
„Ta Švandová nám vůbec nestárne,“ zaslechl jsem o přestávce v kuloárech. Je to pravda. Jana Švandová (Eva) hraje v inscenaci prim. Září chválabohu hlavně herecky. Na adresu její postavy - i v plavkách -chce se mi ovšem zazpívat hymnus. Člověk by neřekl, že už jí táhne - na čtyřicítku. Rozhodně ale platí, že je ještě krásnější, než když jsem se za ní (marně) ploužil za časů jejích studií na brněnské JAMU.

PRÁVO - Jiří P. Kříž, 30. 5. 2005

Pod Cardou praskla postel!

Jiří Menzel mírnil "sporťákovo"sexuální nasazení. Josef Carda neovládl své vášně! 
Tak to vypadalo při první zkoušce nové divadelní hry Nebyla to pátá, byla to devátá. Když jako milenec Jany Švandové vyváděl na posteli při intimní scéně, praskla pod ním postel! "Pepíku, tak příště to už budeš dělat bez rozběhu!" zchladil Cardovu náruživost a smysl pro detail režisér Jiří Menzel. Nová hra je opravdovou peckou, kde se řeší milostný trojúhelník a kde Švandová nabádá milence Cardu, aby zabil jejího manžela Rudolfa Hrušínského. "Svého skutečného muže na to představení ani nesmím vzít. Viděl by mě v posteli s cizím chlapem a i ten návod k likvidaci manžela by mohl vzít osobně," řekla nám Švandová.

"Musíme teď oba zhubnout do plavek a já si dělám svaly. To aby se diváci nekochali jenom Janou, ale aby ty ženský koukaly i po mně," říká milovník Carda, který na prknech s chutí odkládá svou zaškatulkovanou podobu "sporťáka" z pořadu Tele Tele. Ani Švandová nezahálí a chodí se oddávat mučidlům do pražského hotelu InterContinental.

Hra Nebyla to pátá, byla to devátá má v sobě erotický náboj a Jiří Menzel o ní říká: "To je pro mne ten správný "bulvár". Divadlo bez "velkých myšlenek", o to blíž k poznání člověka." A jako perfekcionalistický režisér si nechává záležet i na "bulvárních" erotických detailech. "Učil mě, jak mám loupat banán, aby to bylo smyslné. A mám si to zkoušet doma do omrzení, dokud se to jemu nebude líbit," dodává Jana Švandová, která se na pražské premiéře hry představí s Cardou a Hrušínským 25. května v Divadle U hasičů.

Blesk - Dalibor Mácha, 18. 4. 2005

 

Aldo Nicolaj

O italském dramatikovi toho v encyklopediích a slovnících mnoho nenajdeme. Z článků dr. Jana Makaria, autorova přítele, neúnavného propagátora a překladatele, se můžeme dozvědět, že Nicolaj se narodil 15. března 1920 v piemontském městečku Fossano, ležícím v západní Itálii. Během světové války se zúčastnil odboje, byl zatčen a deportován do koncentračního tábora v Německu. Po návratu dokončil studia, stal se profesorem latiny a řečtiny na lyceu v San Remu, později byl ředitelem Institutu italské kultury a zastával různé funkce v spisovatelských organizacích. Mnohé z postav Nicolajových komedií spatřily prý světlo světa právě za středověkými hradbami Fossana, pod prejzovými střechami staletých kamenných domků, jejichž zdi zvučí kovovými hlasy kladívek místních kovotepců. Mezi více jak čtyřiceti texty pro divadlo najdeme celovečerní komedie, jednoaktovky i monology. Sociálně laděná dramata z počátečního období vystřídaly komorní hry, které začal Nicolaj psát pro své přátele. U nás se stala nejúspěšnější hra TŘI NA LAVIČCE, která se dočkala šesti divadelních inscenací a uvedla ji také Česká televize, dále hra ŠESTKRÁT DO ČERNÉHO a komedie NEBYLA TO PÁTÁ, BYLA TO DEVÁTÁ (Non era la quinta era la nona), kterou autor napsal roku 1974. Aldo Nicolaj obdržel řadu ocenění doma i ve světě. Zemřel 7. června 2004.